3.2.2011
Zabořila jsem se až po uši do pěny.
Voněla.
Vlasy mi plavaly po hladině kolem hlavy a vypadaly jak velká krakatice.
Agresivní a obrovská, co se plácá v dětským bazénku.
Chtěla jsem slyšet svoje srdce.
Chtěla jsem zjistit, jestli ještě žije.
Nebyla jsem si tím jistá, protože poškytávalo a škobrtalo, jak se mu zlíbilo.
Nezodpovědník.
Nechá mě na holičkách.
Není na něj spoleh.
Neměla jsem o něm páru.
Nadechla jsem se a vdechla mu život.
Netlouklo jako o život.
Líně ťukalo.
Bubnovalo jak rozjetej vlak.
Ne rychlík.
Osobák.
Nic moc.
Hrudní koš se mi nadouval a tlačil na dno vany.
Měla jsem obavy, aby neprobubnoval skrz.
Papírovejma konfetama jsem si namydlila prsa.
Ty kousky mejdla se mi lepily na nohy, na vlasy, všude.
Lepkavý kousky růžový hmoty, co vypadala jako lízátko nebo bubble gum.
Mozek mi mínil prasknout.
Ne migrénou, ale nedostatkem volnýho prostoru.
Měla jsem hlavu velkou jak pytel od banánů a přesto mě tam všechno tlačilo.
Najednou je všeho zase moc.
Nevím jak to uklidit.
Čistič na nábytek ve spreji nepomáhá.
Mám to vyzkoušený.
Pod postelí není místo.
Spí tam kočka v krabici.
Proč se bubáci objevují právě tehdy, když se jich přestanete bát?
To abyste si koupili zase prášky na spaní a čaje na nervy.
Obávám se kostlivců ve skříni.
Vím, že tam jsou, bafají na mě, lekám se.
Vylízaj z almar právě v tu nejmíň vhodnou chvíli, nachytaj mě na švestkách a chechtaj se mi do obličeje.
Zmizej někdy?
Kéž by existovala pilulka zapomnění.
Nevím, co s časem, asi nějakou vymyslím.