Byl večer.

Vážně pozdě.

Já vyčerpaná, mimo smysly, pod sprchou.

Pod nemilosrdně horkými prsty, co mě hladily.

Spíš svíraly a pevně držely ve své náruči.

Nechtěly pustit.

Já, masochista.

Husí kůže, tělo se brání tomu horku.

Nechtěla jsem se uvařit zaživa.

Uškvařit jak kousek sádla ve vlastní šťávě.

Chtěla jsem vypnout, relaxovat.

A bláhově jsem si myslela, že tohle mi pomůže.

Nepomohlo.

Neumím si vychutnávat život.

Neumím zpomalit.

Neumím žít.

Chci být jako mazlivá kočka, co spí a jí a spí.

Žije si ve svém pelíšku, ve svém chundelatém domečku z chlupů.

Neví o světě.

Jen občas otevře oči a líně se protáhne proto, aby mohla znovu spát.

Chci být jako příslušník hnutí Hare Krišna.

Nemusím chodit v oranžovém hábitu (já radši červenou).

Nemusím si holit hlavu a nos si pomalovat zlatem.

Můj denní program bude meditace, jóga a pečení kokosového cukroví.

A rozdávání radosti.

Jo! Tak to bude.

A možná budu hrát i karty.

Hare Hare!