28. 12. 2019
Ahoj babi,
dneska jsme byli za dědou.
Jsou sice Vánoce a měli jsme se za ním stavit dřív, ale kvůli Tomáškovi jsme mohli až teď.
Děda to pochopil a byl za naši upřímnou návštěvu rád.
Píšu upřímnou, protože zdaleka všechny takové nebyly.
Minulý rok nás vítal v košili a kalhotách v naklizené domácnosti.
Letos už tomu tak nebylo.
Otevřel nám v teplákách a tričku.
Umyla jsem mu nádobí z předešlého dne a koupelnu nemytou týdny.
Koberec plný smetí prý vysával tento týden, takže není nutné ho vysávat znovu.
Péči o domácnost poslední dobou příliš nezvládá, ale vzhledem k jeho věku a kondici je to fajn!
Ráda bych mu pomohla víc, připadala bych si potom aspoň trošku užitečná.
Není mu dobře a špatně se mu dýchá.
Jen se ohne, narovná a už lapá po dechu a sípe.
Vyděšeně se na mě kouká s červenou tváří a já nevím, jak mu pomoct.
Mám o něj starost a vím, že Ty taky.
Znepokojuje mě hlavně to, že je tam sám.
Kdyby se něco stalo, Bettyna by štěkala, ale nebylo by to moc platné.
Taky už spává dole v obýváku, aby nemusel v noci ze schodů.
To beru jako rozumné rozhodnutí.
Taťka za ním jel pětadvacátého ráno jenom na otočku.
Za vlastním nemocným otcem a zase pospíchal domů.
Než aby mu nabídli pomoc s úklidem, raději se zhnuseným výrazem ve tváři utíkají pryč a myslí si něco o pomateném senilním dědkovi.
Cestou zpátky jsem se za Tebou stavila.
Hřbitov byl prázdný, což mi vyhovovalo.
Měla jsem s sebou jen obyčejné svíčky v kalíšku a sirky, které špatně hořely.
Dneska jsem byla na třech hřbitovech, ale jenom na Tvém hrobě se mi podařilo svíčku zapálit.
Náhoda?